Tato esej byla moje vůbec první sociologická esej. Napsaná pro účely předmětu Úvod do sociologie, FSS, MUNI. Esej byla uznána, s významnými, především formálními výtkami. Autorem jsem já, Michal Škoula, 2011.
Pro svou první sociologickou esej jsem si vybral jako stěžejní motiv 4. kapitolu knihy Myslet sociologicky nazvanou Rozhodování a jednání: Moc, volba a morální povinnost od Zygmunta Baumana. Nastíním hlavní myšlenky této kapitoly a shrnu tak její význam. V druhé části ji srovnám s první kapitolou této knihy, nazvanou Sám sebou prostřednictvím jiných. Vycházím z předpokladu, že tyto dvě kapitoly mají k sobě po tematické stránce asi nejblíže. V závěru uvedu několik příkladů relativních k dané tematice.
Bauman se v této kapitole snaží vysvětlit, proč děláme věci, které děláme. Jaký k tomu máme důvod, co nás k tomu vede, jaké máme alternativy a co způsobí, že jedné činnosti dáme přednost před druhou.
Když přemýšlíme nad tím, co děláme a proč to děláme, dojdeme k závěru, že daná událost se buď stát musela či bylo velice pravděpodobné, že se stane. Mohu uvést triviální příklad: pokud nevypracuji tuto esej, nedokončím úspěšně tento sociologický kurz. Je zde vidět jakási zákonitost, událost se musela stát, protože si to vynutily okolnosti. Případně mohu uvést příklad, kdy bude následující událost vysoce pravděpodobná: když přejdu křižovatku s hustým provozem na červenou, srazí mě auto.
Neplatí to ale vždy. Dá se říct, že člověk má vždy možnost volby, i když se to nemusí zdát jako pravda. Je zde třeba zavést nový pojem - motiv.
Lidé dělají něco kvůli něčemu; aby něčeho dosáhli; aby se stalo to, co chtějí. Když to aplikuji na předchozí příklady, znamená to, že odevzdám esej, abych úspěšně zakončil kurz, nebo ji neodevzdám, a nezakončím ho. Je to moje volba. Stejně tak mohu přejít rušnou křižovatku když nemám, ale musím počítat s tím, že se mi může něco stát. Můžeme tedy jakýmsi způsobem ovlivnit proces rozhodování.
Některé chování ale probíhá jakoby samo - říká se mu nereflektované chování. Takové chování může být dvojího druhu - habituální (návykové) a afektivní. Oboje tyto typy chování se označují jako iracionální - vědomě o nich nepřemýšlíme.
Habituální chování je takové, o kterém vlastně ani nevíme, že děláme. Uvedu příklad: nemusíme se rozhodovat, když jdeme na záchod, jestli po použití toalety spláchneme nebo ne. Naše výchova nás vede k tomu, že spláchneme, je to náš zvyk, něco, co jsme se naučili v dětství a děláme to tak dodnes. V případě, že nás ale něco vyruší - například, že splachovadlo nefunguje - začne proces rozhodování. Co máme dělat? Naše habituální chování je narušeno a musíme přemýšlet, co dál.
Druhým typem chování, které probíhá prakticky bez našeho myšlenkového zásahu je afektivní chování, čili chování v afektu. Chování, které ovlivňujeme jen minimálně, například když nás někdo slovně napadne nebo urazí a nás to rozčílí, oplatíme mu to stejnou mincí. Není zde prostor pro rozmyšlení našich činů a jejich dopadů. Takové jednání je neuvážené, nepromyšlené a spontánní.
Naopak při racionálním jednání člověk své kroky předem promýšlí. Jak iracionální, tak i racionální chování Bauman rozděluje na instrumentální a hodnotově racionální jednání. Instrumentální racionální jednání je takové, v němž se prostředky volí podle požadavků daného cíle [Bauman 1997: 110].
Hodnotové racionální jednání je alternativou. Jednajícímu jsou dostupné určité prostředky, jichž lze použít k různým účelům, z nichž si člověk vybírá jeden cíl, který pokládá ve srovnání s ostatními za hodnotnější - čili přitažlivý, bližší jeho srdci, žádoucí atd. [Bauman 1997: 110].
Oba tyto typy jednání se vyznačují tím, že prostředky jsou voleny racionálně - čili uměřenost tu hraje nejdůležitější (byť někdy jen domnělou) roli. Základním faktem je, že jde o jednání záměrné a svobodné - tedy vždy když tak činíme, předpokládáme jeho pravděpodobný výsledek a nejsme ničím do rozhodnutí tlačeni.
Když jednáme racionálně, zákonitě zvažujeme zdroje a hodnoty. Ke zdrojům patří například peníze, mé schopnosti, zkrátka vše, co použijeme k dosažení našeho cíle. A hodnoty, ty nám umožňují rozhodnout se, jaké to využití bude. Hodnoty nemusejí být zvoleny vědomě - některé mohou být nabyté habituálním jednáním.
Pojem svoboda souvisí s pojmem moci. Člověk, který jedná svobodně, má svobodu ve volbě cílů a také moc vládnout prostředky, které tyto cíle činí reálnými [Bauman 1997: 111]. Kdo má moc, má možnost jednat svobodněji než ten, kdo moc nemá. “Moc se rovná schopnosti využít činnost jiných lidí jakožto prostředku k dosažení vlastního cíle” [Bauman 1997: 113]. Tohoto se dá docílit dvěma způsoby: donucením, tedy zmanipulováním situace v můj prospěch tak, že zdroje druhého se zdají náhle neadekvátní. Druhou možností je využití hodnot druhých lidí a jejich přetvoření ve vlastní zdroje.
Dalším důležitým pojmem je autorita. Člověk mající autoritu je schopen ovlivnit hodnoty jiných lidí. Autorita souvisí s pravděpodobností, s jakou budou lidé uznávat hodnoty jen proto, že je uznává někdo s autoritou. Zvláštním případem je tradice - Bauman tvrdí, že hodnoty, které akceptovali již naši předkové, mají pro nás silnější autoritu a jdou odolnější vůči kritice z toho pouhého důvodu, že jsou tradiční. Čili jejich stáří je legitimizuje. Druhým způsobem legitimizace je legitimizace charismatem - tedy že hlasatel těchto hodnot má nějaké nadlidské vlastnosti (příkladem může být církev, určité profese aj.). Třetím typem legitimizace je právně - racionální legitimizace. Ta jde ještě dále, díky tomu, že odstraňuje problém hodnotové volby a opírá se přímo o zákon.
Naše jednání často motivují naše potřeby. Ty potřeby, které jsou životně důležité, vnímáme jako “dobré” - jakmile potřeba a nutnost ji uspokojit splynou v jedno, cítíme, že v našem životě něco významného „chybí” [Guattari, Deleuze]. Potřeba vlastnit něco se bere jako soukromá - kdo vynaloží úsilí k získání majetku, má opravnění ho vlastnit. Avšak je to sociální záležitost - když je něco moje, není to ostatních. Důležitou myšlenkou související s mocí je to, že vlastnictví určitých věcí nám nedává moc - jen nás dělá nezávislími na moci jiných (=dává nám svobodu).
Posledním pojmem v této kapitole je morálka. Například Weber ukázal pěkný příklad - v zaměstnání je hlavní zisk, v domácnosti morální povinnost. V podnikání a v práci se totiž můžeme do jisté míry odprostit od morálky - možná až extrémním příkladem může být byrokratický proces holocaustu. Úředníci, inženýři si nepřipouštěli svou vinu na této události - na druhou stranu tak konali pod tíhou trestu za neuposlechnutí. Dalším faktorem, který může potlačovat morálku je “davový efekt” - lidé v davu se chovají a smýšlejí tak, jako by se sami nikdy nechovali. V obou těchto případech ztráty morálky je patrné “odosobnění” a anonymita.
Obě kapitoly se totiž zabývají svobodou, volbou, mocí a závislostí. Tyto pojmy s sebou do jisté míry souvisí. Jak poznamenal Bauman, člověk, který je svobodný, má svobodu ve volbě cílů. Svoboda mu dává tu moc, vybrat si prostředky, které jsou nutné ke splnění těchto cílů. Pojem svoboda úzce souvisí s pojmem závislost. Interakce mezi těmito pojmy probíhá neustále - socializace probíhá celý život. Poměr mezi svobodou a závislostí také do jisté míry určuje postavení člověka ve společnosti.
Svoboda nikdy nebude úplná - možnosti volby jsou omezeny našimi minulými činy. Čím svobodnější člověk je, tím více možností volby má - tím širší má možnosti rozhodování. Čím větší má člověk moc, tím větší zodpovědnost za své činy nese. Nebo by aspoň měl.
Jako příklad vztahu moci a volby uvedu vývoj dítěte - na něm se dá pěkně ukázat prakticky vše důležité, o čem pojednává tato kapitola. Dítě se narodí určité skupině lidí charakterizované rasou, společenským postavením a dalšími rysy. Tyto své predispozice si dítě nevybírá, není svobodné v tomto výběru. Dítě dále jedná zejména iracionálně - ať už habituálně nebo afektově. Nemá dostatek zkušeností na to, aby mohlo přemýšlet o důsledcích svých činů. Avšak čím je starší, tím více si uvědomuje možnost racionálního jednání.
Jeho vývoj je do určité míry svobodný - působí na něj jak okolní vlivy (včetně skupiny, v níž vyrůstá), tak dítě samo. Čím je dítě starší, tím více si uvědomuje možnost volby a tím pádem i získanou moc. V dospělosti jsou to například nařízení, kteří omezují jeho svobodu. Člověk získává vliv a autoritu - s tím také moc ovlivňovat ostatní lidi prostřednictvím využívání jejich hodnot případně donucením. Avšak mějme na paměti, že různí lidé jsou různě svobodní - to je dáno sociální nerovností - obvykle platí, že výše postavený člověk je více svobodný a méně závislý.
Ve své první eseji jsem nastínil (nebo jsem se o to alespoň pokusil) hlavní koncepty mnou zvolené kapitoly Baumanovy knihy Myslet sociologicky a vysvětlil jsem zásadní a nejdůležitější pojmy tohoto pojednání a uvedl je na reálných příkladech z běžného života a v souvislostech. Pojmy svoboda, závislost, moc, volba jsou sice široce používané, avšak k prohlédnutí jejich opravdového významu se musíme ponořit hlouběji a více přemýšlet. V tomto směru jsou Baumanovy poznatky výbornou a srozumitelnou pomůckou a úvodem k porozumění této problematice.